Zimní cyklistika
Měl jsem štěstí(je to teď tři měsíce) a vyšlo mi volné dopoledne. Poprosil jsem Pavlu a ta mě brzo ráno vzala až do sedla na start běžkařské dvoustopy. Vylezl jsem z auta, vyházel všechny věci a zjistil jsem, že mě mrzne všechno tak, že než jsem taktak nasadil kola a všechny oteplovací oblečky a s problémy si dochystal batoh a foťák. Než jsem se vzpamatoval, auto bylo pryč a já už koukal nahoru do stráně. Nechal jsem singlspeed odpočívat a první stráň potlačil i když urolbovaná část běžkařské magistrály vedla kolo dostatečně.
Jak se v těch mínus 17 slunce pomalu probouzelo a zvedalo nad les, zkusil jsem udělat pár obrázku dokládajících sílu větru, který táhl teplotu dolů. Za vrcholem už jsem naskočil na kolo a párkrát šlápnul tak, abych ujel běžkaři, kterého vysadilo auto těsně za tím naším. Po pár metrech dalšího stoupání už jsem ale podlehl všudypřítomné zimě a než nechal na všechny odkryté části těla pronikat chlad, ještě dalších 500 metrů jsem šel po svých. Pak už jsem narazil na rovinatější část stopy a nasedl. A jelo to.
Začal jsem krájet metr za metrem, klouzat se a užívat si první kilometry 2010 v sedle s novým enduro laděním biku. Vyhlédl jsem si asi sedmikilometrový úsek místního okruhu a i s jediným převodem celý úsek projel v sedle. Středně těžký převod mě nutil ke svižnému tempu a proto mě nedělalo zvláštní problém držet se ve středu mezi stopami na tvrdé rovné části urolbovaného pásu. To už mě moje tělo podpořilo pořádnou dávkou vnitřního tepla a za 20 minut po startu už hřáli i prsty. Po pár kilometrech jsem přejel sedlo a začal klesat po druhé straně hřebenu. V momentě, kdy jsem opustil zastíněnou část lesa a pomalu projížděl řidšími místy začalo mě hřát i sluneční teplo. Něco jsem vyfotil a nechal se unášet dál. Už to pořádně hnalo. Tvrdý sníh dovoloval šlapat plnou. Rázným tempem jsem doputoval až do místa, kde se stopy otáčí znovu přes hřbet hřebenu a vrací se .
Tady jsem předpokládal, že mi mráz dovolí průjezd přes volné lesní pláně. Začal jsem postupovat smrkovým lesem a bohužel, podklad už měkl. Postupně jsem odšlapoval přes tvrdší místa a propadal se v místech, kam už kolem deváté ranní hřálo slunce. Nakonec jsem skončil nad padákem v nižším lese, který byl ovšem ve stínu. Přesto se volná jízda dařila jenom postupným kousavým pohybem. Za chvíli už jsem projel hranicí lesa a stál na vrcholu dlouhé klesající louky. Zkusil jsem sklouznout dva obloučky a vyplazil se zpět na nejvyšší místo. Vykrájené obloučky jsem zkusil vyfotit. Zabalil se do všech pokrývek co sem vytáhl z batohu a vyrazil.
Louka byla dlouhá víc než dva kilometry a celá byla dokonale umrzlá. Na začátku jsem musel smyčky hodně utahovat a vždycky po pár náklonech jsem se zhoupl přes mírnou mez. V jednom momentě jsem se zastavil a koukám na myš, která volnou jízdu moc neocenila. Spíš to vypadalo, že běžela raním mrazem až ji kleplo a umrzla...
A to já ne. Já pomalu motal oblouk za obloukem dál. Dojel jsem až k domu, od něhož už se sklon zmírnil a já to pustil. Střihal jsem krátké rychlé pohyby a nechával za sebou mírnou vlnku. Když se to pořádně rozjelo a dojížděl jsem pod svah na rovinu natáhl jsem náklon a pěkně foukl sníh ven za zadním kolem. Po rovném temeni stráně mírně dolů jsem už zase šlapal ale bylo to parádní. Sníh, mráz, slunce, dopolední všední den a prázdno kolem mě a dole pode mnou. Na úpatí posledního svahu už nešlo jinak než traverzovat. Kdykoli jsem totiž ohnul kolo do druhého směru rozjíždělo se a přestávalo držet stopu. Protloukl jsem se až k vesnici Heroltice. Kousek nad kostelem jsem ale znovu neodolal a opět vystřelil z cesty k vesnici volně dolů po louce a zkusil to. A zase trefa. Drželo to krásně. Pomalu jsem klesal úhlopříčně k hlavní cestě tu jsem jenom střihnul napříč a dál loukou. Po půl kilometru jsem přejížděl strouhu po navátém sněhovém mostu a zamířil za dlouhou stopou ve sněhu.
Další čtyři kilometry po polích jsem tedy plynule postupoval po ujeté stopě od soukromích skůtrů, které tady vytvořili změť sněhových drah. Tahle poslední část byla vlastně nejlepší, protože povrch neuvěřitelně držel a jízda byla nečekaně rychlá. Po tom co jsem minul nádraží, stopa mírně změkla. Už se přece jenom blížilo poledne. Držel jsem se ale do poslední chvíle v sedle a blaženě a spokojeně opustil nekonečnou pláň polí kolem Štítů a z louky dojel až ke vchodovým dveřím domu.
Tady jsem při vytahování klíčů, že není vůbec teplo. To jen slunce a pohyb mě utěšují svou, pro tento moment, nekonečnou energií. Až doma jsem si uvědomil jak krásně je, když se má člověk kam před mrazivým ránem schovat.
