Nature & Freedom

Na vlak do Rudy jsme po nákupu tamtéž dorazili těsně na odjezd kolem ranní osmé. Přejezd do Javorníka se střídavým pospáváním utekl rychle a představa hor před námi nás tlačila do země. Nechtělo se nám trápit se takovou dálku a tak jsme nabírali tempo pomalu a z Javorníku odcházeli až těžce po půl jedenácté.

První úsek se šinul nejprve přes několik rozcestí asfaltovým údolím a po zelené nás vedl až k odbočce dále po potoce, kam značka zahnula. Výstup potom přeskočil na první techničtější trail, mírně stoupající lesem. Po přechodu na širší cestu se pěšina ještě na nějaký ten kilometr vrátila až nás vyplivla zpátky na cestu, tentokrát hladce zajetou šotolinu. Došli jsme takto až na rozcestník a křižovatku cest, odkud už nás čekal jen výstup nahoru na Borůvkovou horu.

Odsud se v podstatě až na vyjímky držela našich stop pěšina nejednou přesvědčivě přemlouvající k návratu s bikem. Po cestě vzhůru jsme po asi kilometru dospěli ke státní hranici. Po české straně jsme dosáhli po dalším srovnatelně dlouhém úseku vrcholu a nahoře absolvovali asi hodinovou přestávku. Občerstvení, abych mluvil na férovku, tady není nic moc. Pivo a klobása s horskou přirážkou a tak jsme alespoň notně odlehčili batohy v Javorníku ještě doplněné o zásoby. Vyjedli jsme zeleninu, zkontrolovali tenčící se rezervy vody, v mapě pohledali prameny a pokračovali. Byli už dvě odpoledne.

Dolů do Polska jsem seběhli záhy a po širší cestě celkem bez problému dosáhli sedla nad Travnou. Odsud jsme nastoupili hraniční pěšinu a nepustili se až do večera. Další tři kilometry byli hodně členité a náročnější a udržet se v sedle by všude nešlo. Napojila se zpět hraniční turistická trasa a cesta sledovala okraj louky. Poté přišel náročný výstup výrazného sklonu. Po dosažení vrcholu stezka ještě několikrát klopýtla přes nějakou tu nerovnost či vyvýšeninu, až nám nabídla ústí zpět k nám do louky na české straně. Tady jsme zkonstatovali, že došla voda a šli poprosit chataře, kteří se objevili před jedním z obydlí. Kousek pod rozcestníkem podle jejich dobré rady ústí těsně vedle plotu přepad ze studně přilehlé chaty a voda z ní je prý výborná. Byla a stačila nám až do večera.

Vyrazili jsme na menší úsek po české modré značce a postupně dospěli až k poslednímu pramenu na dalších deset km a dál zpět na hraniční čáru. Odsud jsme nastoupili hodně dlouhý úsek zelené hraniční stezky až do osady Hraničky. Postupem dál jsme kromě senzačních výhledů do kraje nepotkali vůbec nic až na dvě zajímavá zastavení na přechodu či vrcholu v místech, kde se setkávali samizdatový aktivisté včetně bývalého pana prezidenta Václava Havla. Cesta zde dlouze brouzdá trávou nahoru i dolů táhlými úbočími zdejších kopců. Výstupy jsou náročné a pokud divoce nekličkují horskou pěšinou, dlouze stoupají lesem po hrubém povrchu. Vše tu připomíná maximální obtížnost sjízdnosti stezky spojující vrcholy na hřebenové trase.

Po docela dlouhém pochodu jsme pomalu začali pociťovat načítající se kilometry a krátící se odpolední náladu. Praštili jsme bagáží do trávy a vytáhli jídlo společně s řadou spekulací, kde to vlastně jsme. Pohled na hřebeny jdoucí ke Kralickému Sněžníku trvají už více než desek kilometrů a stejně tak hraniční pěšina. Zkonstatoval jsem, že musíme být u Hraniček a podle náročnosti snad i za nimi. Nebylo tomu tak, stejně nás čekalo dalších přinejmenším 12 až 15 km a bylo už vlastně šest hodin. Na Hraničkách, které se vylouply z lesa po tom, co jsme přeběhli ze zabíhajícího polského chodníku už slunce vykreslilo večerní náladu naplno do dlouhých stínů. Rozhodli jsme se tedy, že zabojujeme a nebudeme spát tady v Rychlebských horách, ale až „u nás“ na pomezí Jeseníků a kralicka.

Nástup na další výrazný vrchol Špičák z níže položených Hraniček proběhl rozumně a postupně stoupal. Opět byl veden pěšinami více povrchů. Po dosažení prvního mezivrcholu a návratu na hranici nastoupila turistická značka klasický track naprosto dokonalého střihu, jenž byl jemně zařízlý do svahu a vrstevnicí stoupal postupně k lovecké chatě a dál k nejvyššímu bodu. Pod chatou je značený pramen, který nás ovšem nezlákal. Tempo se vzhledem k časovému rozvrhu totiž začalo pěkně zostřovat. Na vrchol jsme dorazili hodně rychle a fyzickou únavu jsme pomalu vyměnili za stoupající napětí. Na rozcestníku nemilosrdná kóta Smrk – 10.

Propočet zbývajícího slunečního svitu byl pragmaticky strohý : čekají nás čtyři menší, či větší vrcholy a nebylo by od věci stihnou je za světla. Máme na to max. 40 minut. šlo to ráz na ráz. Už žádné fotky jen kapky potu do čela. Pod čtvrtým z nich jsou větší skály. Minule když jsem šel z Hraniček na Ramzovou jsem tu byl o šest hodin dřív... Po překlenutí příjemného hřebenu, jsme se objevili před hlubokou propadlinou a bylo vidět, že ještě jedno sedlo nemineme. Nádech, seběhnutí dolů, slunce na horizontem(cesta dolů byla nepostřehnutelně rychlá), znovu plíce na plný výkon. Slunce znovu prosvítá a jak klesá západní hřeben, já přes kapající pot vidím, že budou vrcholové západovky. Na Kovadlině vyskakujeme někdy před tři čtvrtě na osm. Slunce stojí nádherně mezi vršky kopce někde po Kraličákem a večer příjemně zebe. Pavla zvadle kouká do oranžového světla. Vidíme daleko - na šest hodin postupu hodně daleko - ve fialové barvě borůvkovou horu.

Slunce spadlo a startuje temnější část dnešního „dne“. Vyrážíme. Máme jen stovku mapu bez podrobností posledních asi pěti kilometrů. Dolů se šero ještě nespouští a tak scházíme kamenné plochy a menší zlomy. Dole o sto metrů níž nás už čeká znovu příjemný chodníček a my zvýšeným tempem klušeme dál k vytipovanému sedlu, odkud se pouštíme lesem na cyklotrasu tak, abychom si natáhli den a cestu asi o hodinu. Po nejistotě ve večerním šeru nacházíme asi po půl kilometru v lese šotolinu a jdeme další dva kilometry. Místo přespání je hluboko pod námi a tak řešíme, co když přespíme u cesty. Ale oba se těšíme na tábořiště pod Sokolími skalami a tak držíme. Po dalším kilometru konečně rozcestník. Svítíme už v noci mobilem, je to tam kilák a půl a spíme.

Na chatu přicházíme o půl desáté a přesně jak popisoval brácha - plno. Pavla přistupuje blíž a vedoucí dětského tábora hlásí, že přišla přespat. Koukám, váhám a situace se řeší tím, že nás dvojice mladých Olomoučáků odvádí kamsi na tajné místo, kde je pro nás nachystán nocleh. Tady už při svitu svíčky leží další dva cestovatelé a tak se přidáváme a po chvíli usínáme za zvuku kývajících se vzrostlých stromů. Totálně grogy, každý s bolestmi svých citlivých kloubů, které jsme posledních dvacet kilometrů díky spěchu nevnímali.