Jdi na obsah Jdi na menu
 


Králičák výtlak

17. 8. 2010

     Ochutnat z nálady kamenitého endura jsme tedy vyrazili jedním z nabízejících se traverzů a úplnost jsme chtěly završit dosažením vrcholu. Náš plán byl projet oba hlavní hřebeny sbíhající se na vrcholu Kralického Sněžníku a klesat zpět vrstevnicí vedoucí nejprve z horní stanice lyžařského vleku na pravém hřebenu dlouhou výhledovou pasáží a poté postupně padající do údolí řeky Moravy, podél níž vede až do obce Dolní Morava. Startovacím bodem byla hospoda pod vlekem, odkud je třeba nejprve překonat veliké převýšení na start hlavního traverzu po červené značce, což jsme učinili takticky vozem a stoupání si nechali na závěr po siestičce v hospodě.     Další dlouhá část vedla postupně hluboko zařízlými údolími až blízko vrcholu, kde ovšem ještě čekala jedna třešnička a to dalších dvě stě metrů výškových. Ne, to se nedalo vyjet. Je to v podstatě úvoz a můžete se ho vyvarovat, když zvolíte o vrstevnici obtáčející úbočí paralelně o pár set metrů výš. Dostanete se na ní pokud budete směřovat na hraniční přechod Jodlow a těsně před hraniční boudou zabočíte do svahu na stoupající šotolinovou cestu až chytíte stejný směr kterým vede spodní červená značka. Po pár kilometrech minete další hraniční přechod pod Malým Sněžníkem a po půl kilometru už se cesta spojuje s červenou značkou, která navazuje nad zmíněným úvozovým stoupáním. Odtud jsme ještě asi kilometr pokračovali ke konci zpevněnky a taky k ceduli zákaz kol. Tady se musí sesedat...

    Pěšina podél rašelinišť nejprve divoce klesá mírným svahem až po chvíli přejde ve vrstevnici postupující lesní rezervací. Minuli jsme několik lávek a turistů až se terén začal proměňovat, vlnit a kořenit nesjízdnými úseky. Po tom co se stezka stabilně rozhoupala většími výškovými výkyvy, mířili jsme pod závěrečný trhák. Právě zde se na jednom místě, které znají jenom místní odděluje stopa, kterou ušetříte síly vynecháním vrcholu. My ale na vrchol mířili. Čekalo nás ještě ke třem stům výškových místy freeridovým terénem. První třetina je hladší pěšina enduro profilu padající proti nám do údolí maximálním sklonem. Po dosažení malého sedla na hřebenu se naše cesta spojila s jedním z dvojice hlavních bočních hřebenů. Chybělo nám asi půl kilometru na zelenou značku jsoucí z Polska, po které proudilo množství turistů. Už s přicházejícím vrcholovým terénem se začala krajina otvírat a vybírat do příjemné a malebné louky posázené stromky.

    Po hřebenu se k nám připojila freeridová stezka a přestože stoupá prudce vyjet ji je pouze pro fyzicky vybavené. Stezka se nakonec ztratí ve Vlaštovčích skalách, kde se jakoby rozdrobí a proto jsme přeběhli na turistický chodník. Ten vydrží nálož skalnatého převýšení a drsného prudkého terénu pár metrů a znovu se drobí. Výjezd je zde nemožný. Snad se dá s příkrým stoupáním občas polemizovat, bude to ovšem podobné výjevu jezdce sjíždějícího stylem evokujícím slaňovaní. Z kamene na kámen. Odpružený speciál by zde nalezl ideální stopu a využití. Nad skálami se tímto náročným postupem postupně přibližujete vrcholu. Ten na sebe ještě notnou chvilku nechá čekat. Viděli jsme dlouho jen cestu táhnoucí se někam nahoru. Po hodině pěší tůry jsme byly na vrcholu. Nejvyšší hora široko daleko, rozlehlá krajina na obdiv turistům a nám, vše čekalo a čeká dál hlavně sjezd, který měl být hodně zajímavý. Nebylo to ve skutečnosti úplně ideální.

    Zkušenosti se sjížděním tohoto kopce z minulých let jsou už staré a vychází z nadšení pro překonávaní hranice nesjízdného. Nic naplat. Prali jsme se s náročným sklonem a terénem, jak jsme uměli dál. Oba jsme drželi, jeden vedl a najížděl stopu druhý čerpal nové zkušenosti a techniku velkými doušky. Svah zde nejprve pomalu váhá, nabírá dech po vršku hory a pokud se držíte státní hranice směrem na východ, projíždíte pěšinou pod mírným sklonem ještě pár set metrů, až se pod vámi začne země pomalu naklánět. Když nabere sklon slušné obrátky, ve stopě se začínají objevovat nerovnosti způsobené erozí, vše se klikatí a náročnost roste. Po necelém kilometru příjemně stráveném náročnějším sjezdem, jsme dorazili do bodu zvratu. Tento terénní zlom se nachází poblíž známého slona a odsud je možnost směřovat kroky svého bytí dvěma směry. Jednak drsnou a rozbitou cestou po žluté značce, která je dobře sjízdná, vyžaduje pouze sílu a jistotu ve vedení stopy mezi kameny střední a větší velikosti. Střídají se zde pasáže lehčí i pasáže s ostrými kameny. V závěru míjíte chatu horské služby, která je viditelná od rozcestníku, u kterého se rozděluje červená a žlutá turistická. Volili jsme tuto pro průměrného jezdce spíše obtížnou variantu, protože možnost číslo dvě, paralelní zelená státní hranice, je stopa daleko překračující představy o běžném singltraku.

    Pokud se podíváte od slůněte dolů za patníky hranice, několik se jich ukrývá za zlomem svahu, jehož sklon zde dosahuje hodně solidní úrovně. Tomu odpovídá i předpokládaná úroveň jezdce. Je příjemné vzít si sebou kolo, u kterého vám nepřekáží sedlo. Kolo s geometrií pro takový sklon a slušnou vidlicí posunuje tuto pasáž na projížďku vyššího levelu. Turistická značka tu má v podstatě HD charakter, povrch si přesně nevybavím, ale čeká tu točka na točce, žádné vyklopení, zlomy a pasáže s maximálním sklonem. Není účelem sjíždět takovou stezku sjezdovým tempem. Raději ujíždět v poklidu točku po točce, v plynulejších místech povolit brzdám. Příjemná je potom dolní pasáž, kde se zatáčky trochu otevřou a jízda zrychlí. Na druhou stranu - co se týče vhodné rychlosti pro porovnání - jsem zde specializované bikery sjíždět neviděl. Pro nás to bylo ten den příliš.

    Dole v sedle se cesta narovnává a přejíždí půlkilometrovým rovným sedlem. Vzhledem k rozsahu rašelinišť a podmáčenému terénu je pod vodou občas i zpevněná cesta po hlavní turistické značce. Ze sedla nad chatou Návrší je možné volit cestu po hřebenu lávkami přes rašeliniště a nebo přímo dolů k chatě, odkud se dá pokračovat dále do Rychlebských hor. My jsme nejprve zvažovali protažení výletu od sedla na chatou přes slaťový hřeben, vrchol Sušina a Podbělka až nad areál sjezdovek v Dolní Moravě. Naše cesta se ale bohužel kus pod Kralickým Sněžníkem s jedním rašeliništěm střetla a i když jsme se pohybovali po turistické značce, pěšina končila v mokřadu. Potom co jsme si chvíli drsně a nevybíravě ujasňovali, zda má cenu tímto způsobem pokračovat dál, otočili jsme se a zamířili po žluté značce do údolí. Cesta po žluté nejprve asi sto metrů padá, až nastoupí na vrstevnicovou rozbitou pěšinu, po které jsme se dostali na Sněžnou chatu. Cesta byla pořád hodně podmáčená a těžko by se tady v ten den dalo nějak smysluplně jet. Od sněžné chaty pokračuje žlutá značka opět náročnějším úsekem do údolí. Tento úsek je celoročně podmáčený a vzhledem k množství kamení je to tam skutečně adrenalinová past. Riziko takto náročné trasy nějak v ten moment nebylo na programu. Už toho ten den bylo moc.

    Klesali jsme tedy od sněžné chaty dále až ke zpevněné zimní lyžařské cestě a dále do údolí. U skryté jeskyně Tvarožné Díry končil zákaz jízdy na kole a nálada způsobená rozdílným vnímáním tohoto problému se uklidnila. Až dolů do údolí jsme potom ujížděli po žluté a cesta je zde už bez výjimky přívětivá a klidná. Takto jsme po pár kilometrech projeli kolem hlavního parkoviště pod sjezdovkami u hotelu Sněžník a dále po asfaltě mířili až k hospodě pod vlekem asi o kilometr níž v údolí. Dobře jsme se tady najedli a shodli se, že takové hory jako Králičák, nejde přejíždět naslepo a bez rozmyslu. Po jídle jsme vyjeli k autu dlouhým stoupáním a bylo hotovo.

 

Tak tedy nakonec slovo závěrem :) s pozdravem od Pavlínky :) po roce prohlásila, že až tam nebudou pěšáci možná...

 

Kralický Sněžník je vysoký a těžký kopec. Vyžaduje hodiny tlačení a technickou zdatnost. Ne vždy tu dolů jedete na kole. Málo kdy se vyhnete mokrým pasážím s rizikem úrazu daleko od pomoci doktora. To vše je dobré mít v patrnosti, pokud se rozhodnete absolvovat vše v duchu enduro jízdy, která tady má opravdu kořeněnou chuť. Mám rád náročnost a proměnlivost zdejších terénu. Opravdu pěkných a těžkých cest je zde ve výsledku ale menší množství a velkou část dne tady strávíte dopravou k nim pěšky i v sedle. Opatrně si potom užijete těžké stezky, které dalece překračují rámec singltreku vhodného pro širší okruh lidí. Hodně štěstí a ve zdraví sjeďte...