Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jawor 10

28. 8. 2010
Bylo ráno, čtvrtý den a já bych tak rád přejel ty Javorníky, když jsme se jich včera jenom dotkli. Po tom co se k nám večer připojil zbytek party byly jsme čtyři. Ráno se nám ještě narychlo podařilo koupit spojku na přetržený řetěz a mohli jsme nasedat do cyklobusu. Vracel jsem se ještě na privát vyčistil si dobře naladěn zuby a k autobusu dorazil 5 minut po odjezdu. Usměvavý řidič čekal a povídal si se zbytkem. Nejlepší zážitek s dopravou ČD sou oproti soukromým firmám marťani. Lístek z Rožnova na Bumbálku přes Velké Karlovice byl dražší, ale vlakem by to byla úplně jiná písnička. Bohužel pro státního dopravce. Na Bumbálce jsem oprášil svoji plynně-minimalistickou angličtinu abych prohodil pár slov s klukem co jel z Belgie za slečnou do Tater. Koupil jsme si birela a kofolu a začli. Jako pokaždé jsme dvakrát šláply, abychom sesedli. Cesta po hranici z Bumbálky k vrcholu Čarták s rozhlednou je zatraceně do kopce, ale naštěstí se bylo na co těšil. Shodli jsme se, že pojedeme co nejdál a tak jsme se nepouštěli hraniční značky. Na vrcholu nám začínalo terénní potěšení na jeden den jízdy. Sjezd na Makovský průsmyk je veden tím nejlepším způsobem-po přírodním povrchu. V závěru ještě prudší padák a znovu na asfaltu. Jeho přejetí bylo otázkou šířky zdejší komunikace a zpět na volnou pěšinu a do krásy. Kořen-smrček-klička, no učebnice singlu jak z obrázků od Lady. A příjemný sklon jak z příručky singletreku. Stop a už to není podle příručky. Padák ke korytu potoka tu rozrušuje přívětivost stezky a pokračuje totožným sklonem zpět vzhůru do lesa. Cesta znovu chytá dech. Proto nasedáme a jedeme až pod prudší stoupák odkud nás značka vede nerušeně až ke křižovatce více cest. Zalovíme v mapě a pokračujeme po lesní cestě. Nechává nás chvíli odpočinout, aby se zrovna v momentě naší navrátivší lačnosti po techničtějším průběhu opět zúžila a rozsvítila jednostopým třpytem. Mění se sklon i šířka, ale nemění se základní charakteristika. Nemusím ani říkat, že až na občasné rozdvojení, se naší cesty drží až do pozdního odpoledne. Kloužeme po jehličí ladně a plynule až k vrcholu Lemešná. Tady se hraniční značka silně zasekává do svahu a padá. Každý po svém to zkoušíme s ní. Ke konci klesání, těsně nad sedlem, už nás při pohledu zpět překonaný svah nad námi skoro udivuje. Ale nějak to muselo jít. Po „silném“ zážitku volíme kompromisní přejezd po asfaltu, tak abychom srovnali krok-rozpoložení skupiny, složené nejen ze singlově zaměřených. To se podařilo dokonale, protože nebylo mým záměrem v království divokých hor simulovat známý výstup na Dlouhé stráně. V sedle Butorky jsme narovnali krok a záda k dalšímu výstupu a nálada z tlačení prudkým kopcem nás usadila zpět do enduro polohy. První a rovnou hlavní vrchol Velký Javorník byl odměnou a já sliboval a sliboval. Čeká nás nekonečné klesání nahoru dolu dál do údolí tak, že se to musí líbit všem. Dalších několik kilometrů je opravdu příjemná jízda po nádherných chodnících přírodního charakteru přesně tak, jak se na hraniční stezku sluší. Každý sebemenší vrcholek tu stojí v cestě postupu. Co jde vyjíždíme, co ne tlačíme. Při dobré fyzické kondici bezkonkurenční prostředí. Stovky metrů odlesněných prostor nás přivedlo přes několik výhledů rovnou k rozhledně Stratenec. Výborné prostředí a nálada hraničních hor tu rozptyluje prudký hřebenový vítr. Opět byla příležitost se družit a tak jsme prohodili pár slov se slovenskými domorodci, abychom se zeptali na výhled směrem do jejich kraje a zamířili do lesa. Krom opakovaných výjezdů zde čekalo dost a dost padáků neustále se opakujících v taktu nahoru-dolu. Hýřili jsme takto nadšením i silami a začali myslet na návrat. Zhruba tady nás začaly lákat první exity do údolí a tak jsme začali rozvrhávat cestu tak, aby cesta bavila všechny. Vrcholů i exitů bylo ještě několik a singl nekonečný. Znovu jsme se setkali se slovenskou dvojicí, tentokrát ale na kolech a odpověděli nadšeně na otázky o dalším postupu. Myslím, že vzájemné sympatie byly evidentní. Javorníky volají cyklisty s podobným typem postižení. V této části cesty už nás z lesa vyvedl jen vrchol Malého Javorníku se spoustou borůvkářů. Po dalších několika kilometrech, nadrala pěšina vystupující z lesa pořádně příkrost a padala až k hotelu Portáš. Moc dobře jsme se najedli a přes několik zpevněných vlnek zmizeli zpátky na singl. Potkali jsme k nevoli některých z nás znovu Malý Javorník i když o dobrých pár kilometrů dále po hřebenu a dál brousili nahoru dolu. To už nám houkalo padla. Slunko trochu zalezlo za mrak a krajina se zklidnila a otevřela tak, že jsme pohledem kolem viděli, že jsme dost ztratili výšku. Na slovenskou stranu už nebyla chuť, protože by nás tímto směrem čekalo hodně dlouhé klesání s následným výstupem tak jsme nastoupili modrý chodník právě v místě s názvem Krkostěna. To asi proto, že z mapy je vidět že tu hraniční stezka přeskakuje z hřebenu na hřeben. Ale to už jsme opouštěli náš hraniční přejezd a sunuli se po dalších chodníčcích a cestičkách dolů do údolí. Ještě na chvíli vystřídala cesta pěšinu a nazpátek. Vše doplnilo trochu mokla a voňavá pečeně s názvem Javorníky byla hotová. Už jsme byli v údolí daleko za Karolinkou a tak jsme po několika kilometrech asfaltu domotali až do Vsetína. Tady jsme se rozhlédli a do večera už jsme nás čekal jen veselý vláček. Paní nás svezla za lidovou cenu. Jen malinko namítala, proč jedeme rychlíkem jen jednu stanici. No nic. My byli rádi, že se vezeme 26.08.2010 - Lesní pěšiny - autor: singltrack - 9x