jODLOW
Začátek cesty se podařilo trefit tak, že k zákazu vjezdu jsem se nechal přivést autem. Do kopce jsem pak pokračoval pouhých pár set metrů na polskou hranici. U hraniční boudy už mě čekala jen cesta dolů po zelené značce. Zprvu cesta ubíhala parádně enduro jak bič a tak. po dalších pár stovkách metrů jsem blbě odbočil a tak se dobře bavil při malé free vložce. Po návratu na hranici čekala pode mnou hluboká propast příkrého klesání a tak sem si užil hodně příkrého DH klesání, což nezarmoutí. Pomalu sem začínal cítit, že nabyté převýšení vyčerpávám a přichází singlová přejezdová část cesty. Zabralo to pár desítek minut a já dorazil nad poslední klesání a to takové, že ani Bandit tady nezíval nudou. Na brzdách sem kolmou střechu slanil a byl dole na rovinách.
Čekalo mě tu, po tom co sem vyjel z lesa klasicky zlo, zlo v podobě dlouhých travnatých úseků po loukách na česko-polské hranici. Cesta skrze krpály plné drnů byla zdlouhavá a tak jsem pomali překousával několika kilometrové polosjízdné pěšiny skoro hodinu. Občas slézt nebo obejít. Tak to chodí v pohraničí. Když už byla celnice v lipce nadohled ztratil jsem stopu v hluboké trávě úplně a radši všechno to křoví objel přes blízkou polskou usedlost po jejich vlastních cestách. Na asfaltě už jsem byl vysvobozen a pokračoval přes Boříkovice nad Červenou Vodu.
Kousek jsem zkoušl po asfaltě do kopce, ale to nemá cenu. Vytáh sem mapu a začal rovnat cesty čárkovanou stopou do souvislé lajny. Víceméně dobrý, ale zase sem poznal kus kraje nový pěšiny a viděl kolik se dá v lese natahat singlů. No protrápil jsem až někam do serpentiny vedoucí na kopec po hlavní cestě. Odsud už to znám
